Díl I. - První návštěv (Rozhovory s Malým princem) 

Potkala jsem Malého prince. Nebylo to na poušti, ani na jeho planetě nebo planetách jiných dospělých důležitých lidí. Navštívil mě jednou v noci, když jsem nemohla spát. Nejdřív jsem se lekla, když jsem uviděla u své postele postavičku. Ale když se na mě podíval a usmál se, věděla jsem, že je to on a přestala jsem se bát. Sedla jsem si k němu na okraj postele. Řekl mi, abych rozsvítila svíčku, ale pořádně velkou, protože potřebujeme čas. Nechápala jsem. Čas na co? A on, že chce se mnou mluvit a bude to dlouhé. Že se mám ptát, dokud svíčka nedohoří. Nedovolil mi ani se obléct, jako by měl naspěch, nezbýval mu čas. Nechtěl vodu, nebo čaj. Jen mi říkal: "Nezdržujme. Rychle. Rychle." Nechápala jsem. Ale jeho umanutost mě přikovala k posteli. Sedl si vedle mě a zeptal se. "Víš, proč jsem přišel?" A já, že ne. "Přišel jsem, protože chci, abys se mnou udělala rozhovor. Ptej se. Musím zachránit své děti. Musím jim něco říct. Potřebují to. Nesmím je nechat samotné. Tak, prosím, veď se mnou rozhovor." Neprotestovala jsem. Malému princi se nedá protestovat, nebo něco namítat. On se musí poslouchat. Kdyby ho člověk neuposlechl, myslím, že by ho to mrzelo celý život a propadl by se na místo, kde není světla. Tak jo, řekla jsem. "A o čem si budeme povídat?" "Já nevím," odpověděl mi Malý princ. "Prostě se ptej a já budu mluvit." "Budu si to nahrávat dobře,?" zeptala jsem se. "No jistě. Nemůžeš změnit ani jedno slovo. To by byla katastrofa," dodal. Sedl si a řekl: "Tak a teď se ptej. První otázka."

Co ti dělá největší radost?

Když jsou děti šťastné a smějí se. Když se tak smějí, až se válí po zemi a nemohou přestat.

A kdy jsi smutný?

Když pláčou. Když je jim smutno. Když se cítí opuštěné. Když je nikdo neposlouchá, co říkají. Když dávají a nikdo nebere. Když jsou vystrašené. Když se z nich stávají dospělí.

A to je špatně?

Není. Ale já se dospělých bojím. A nechci se mých dětí bát.

Proč máš z dospělých strach?

Jsou nevyzpytatelní.

Proč jsi ke mně přišel?

Potěšit mé děti.

Jak?

Sebou. Ať se nebojí. Že jsem tady a nikdy je neopustím. Že vím o všech jejich bolestech a smutcích, ale i radostech. Že nejsou osamocené a opuštěné. Nikdo z nich. Že je zalévám každý den jako svou růži. Že cítím jejich vůni a čichám k nim. Že se s nimi směju a hraju si. Že na ně pomrkávám a válím se od smíchu, když řeknou něco směšné. Taky, že jsem přísný, když se neučí, nebo neplní své povinnosti, protože i to je třeba. To jim řekni. To jim musíš říct. Nejen všechno dobré. Že někdy je musím i plácnout. Ale s láskou. Tak jako prstíčkem na hřbet jejich ruky. To ať nesmutní. Já jim totiž pak přinesu dárek. A někdy s omluvou. Nebo jen tak, aby měly radost.

Malý princ chvilku zaváhal a pak pokračoval.

Děti jsou strašně křehké bytosti. Viděl jsem všechny možné bytosti na různých planetách, ale křehčí bytosti jako děti, jsem neviděl. Proto jsem tady. Protože mě potřebují. Protože jsem taky křehký. Ale už možná jim jen chci říct, aby se nebály té své křehkosti. Protože i já jsem křehký a přestal jsem se bát.

Kdy?

Jedno ráno. Když jsem uviděl východ slunce. Vždyť víš. A říkal jsem si, že když je východ slunce tak krásný, že slunce tak svítí, s takovou námahou, aby dávalo světlo a teplo, tak se přece nesmím bát. Protože ani slunce se nebojí vstát a jít celý den po nebi a pak si zase lehnout.

Ty se už nebojíš?

Ne. Nebojím. A to chci říct dětem, aby se taky nebáli. Ale pojď, pojď se dál ptát. To vše je málo a máme strašně málo času.

Málo času? Jak to víš? Proč?

Protože za chviličku dohoří svíčka a pak budu muset odejít a co neřeknu, to se děti nikdy nedozví. Podívej na svíčku. Ubývá jí.

Ještě jí máme hodně.

To jo. Ale slov a myšlenek je příliš, co jim chci sdělit. Třeba aby…

Aby?

Já nevím. Já nikdy nevím, co říct. Proto se ptej.

Bože, ty jsi umanutý a netrpělivý.

Netrpělivost? Je špatná? Přece když jsem netrpělivý, jen znamená, že strašně něco chci. A cítím, že nemám čas. Vím, že čas se krátí a vše co chci, nestihnu. A proto mám strach, že nestihnu, co chci, co je pro mě důležité. A důležité je říct dětem vše, co chci.

Já ti nevím, co se mám ptát. Strašně jsi mě překvapil. Prostě, najednou ke mně vrazíš do pokoje, sedneš si, nedovolíš mi ani se obléknout, jen prý mám zapálit svíčku a naléháš na mě, abych se ptala. Jenže já nevím. Nevím nic, na co bych se tě zeptala.

To je mi jedno. Ptej se. Cokoliv.

Tak jo. Jak se máš?

Jak se můžu mít, když se nemají dobře mé děti?

Oni se nemají dobře?

Ne, vždyť jsem ti to vysvětloval. Jsou vyděšené, smutné a opuštěné. Mají strach.

Můžeš jim nějak pomoci?

Můžu. Že budu mluvit. Řekni jedno slovo, úplně to první, co tě napadne.

Láska.

Málý princ se začal smát.

Proč se směješ? Je to pro tebe směšné?

Právě že není. jen jsem si nemyslel, že půjdeš na to tak hrrr. Láskou to totiž končí. Láskou jsem myslel, že skončíme.

A nevedlo tě právě to, že jsi sem přišel, láska?

Hm. Asi jo. Já mám rád děti. Ano, pro to jsem vlastně přišel, že je mám rád.

No, co tedy je láska?

A neskončíme tím?

Co kdybychom tím začali a skončili?

Tak jo. Láska. Znáš přece ten příběh o mé růži. Učil jsem se lásce.

Lásce je třeba se učit?

Je třeba se jí učit. Trnem. Když se zapíchne trn do srdce, tak to učí lásce.

Myslíš, že přes bolest se učíme lásce?

Já jsem se lásce tak naučil. Když jsem viděl moje děti. Jednou, taky to bylo v noci. Zjevila se mi malá průhledná kouzelná koule a ta mi ukázala srdce dětí, a čím vším jsou jejich srdce ohrožována. Viděl jsem vše, každé jedno dítě, jak měli zářící srdce. A kolem byly takové divné věci, tmaví duchové nebo sliz a ti utahovali jejich zářící srdce. A v nich převládl strach. Každé dítě totiž plakalo, nechtělo aby ti tmaví sližští duchové omotali a vzali jim jejich srdce. Tak se začali strašně bát, až si řekli, že si musí srdce obalit igelitem.

Myslíš tím, že si děti začaly nasazovat masky?

No, to říkáš ty. Takovou hatmatilkou dospělých studovaných. Já nejsem ani dospělý, ani studovaný. Já jsem neviděl žádné masky na jejich obličejích, ale igelity na jejich srdcích a uvnitř igelitu malé vyděšené doutnající srdce.

Doutnající?

Hm. Jako kdyby někdo hasil plamen s hasičským přístrojem.

S hasičským přístrojem?

Jo. Oni ti slizští duchové měli hasičské přístroje a mířili si to na srdce dětí.

To je mi líto. Co s tím?

S tím nejde dělat nic. Protože děti se bojí těchto příšer. Jsou fakt hrozní. Ale oni se jen dělají že jsou hrozní. V podstatě jsou strašní zbabělci a stačí na ně houknout.

Jen houknout?

Jasně. Jenže děti to nevědí. oni si myslí, že jsou takoví strašní, jak vypadají. Ale spíše je mi těch příšer líto, protože je nikdo nemá rád a jen straší. Ale oni jen nahání strach, protože nic jiného neumí. Jsou hrozně zbyteční a oni to vědí. Ale nechtějí být zbyteční, tak straší děti, že jim ukradnou srdce. A děti se toho bojí, protože když někdo ukradne někomu srdce, tak ten člověk bez srdce umře. A děti se bojí, že umřou. Tak si balí srdce igelitem.

Byla jsem už unavená. Svíčka byla tak velká a tlustá, že jsem věděla, že to je na několik dnů a nocí. A několik dnů a nocí bez spánku, odpočinku, s umanutostí a netrpělivostí Malého prince nevydržím. Proto jsem se ho nesměle zeptala, zda nemůže přijít třeba zase na druhý den v noci. "Tak to teda ne," rozčílil se. "Ty nemiluješ, nemáš ráda. Kdyby jsi měla ráda mé děti, nikdy by jsi to nemohla říct. Protože by jsi věděla, že čas hraje proti nim." Tak jsem pokračovala ve svých otázkách.

Jak to?

Protože ty strašidelné nestvůry každý den zatahují srdce dětí víc a víc do igelitu a pořád na něj stříkají tím hasícím přístrojem a může se stát, že srdce dítěte zhasne nadobro a pak už ty nestvůry mohou v klidu to srdce ukrást.

Proč?

Ty jsi nechápavá. Protože nebude z něj sálat teplo, horkost, a oni se nespálí. A když to nebude pálit, dostanou se k igelitu, rozsápou ho a ukradnou srdce.

A co dělat, aby srdce nedohořelo?

Děti musí vědět, že ty nestvůry jsou hloupé a nikdy se jim nesmí vzdát. Přikládat polínka do svého srdce, aby hořelo.

A co je to polínko?

Co myslíš?

Já nevím. Točíme se kolem lásky. Láska tedy?

Láska, láska. Ale co to je láska? Jen mudruješ slovníkem dospělých. Používáš slova a nerozumíš jim a pak se z nich všichni vysmíváte. Vysmíváte se z lásky a přitom ani nevíte, co je láska. Zapomněli jste na to. Nepamatujete se na svůj první pohled na tuto zemi, když jste se narodili, první váš úsměv, štěstí vaší mámy, když vás poprvé uviděla. Radost z vašich prvních krůčků. Na nic si nepamatujete a jen se tomu vysmíváte.

Dobře. Tak už na mě nekřič. Vysvětli mi to.

Ty jsi ale nechápavá. Úplně by ti stačil můj přichod, aby jsi tomu rozuměla. To, co mi vytýkáš, mojí umanutost a netrpělivost. A nebýt jejich, tak …

Tak co?

Vždyť existují proto, že miluji. Provází mojí lásku k dětem. Protože kdybych nemiloval a nechtěl jim vše říct, co potřebují, tak bych nebyl umanutý, ani netrpělivý. A ty mi to vyčítáš. Vlastně mi vyčítáš, že miluji své děti. Jak si hloupě dospělá. V tvých očích me činí umanutost a netrpělivost slabým a nedokonalým.

Nerozumím.

Nemusíš. Jsem unaven.

Malý princ si ke mně lehl. Přikryla jsem ho svojí peřinou a stáhla se k pravému okraji postele, aby měl dost prostoru. Zdál se být v posteli docela maličký. A když jsem si představila jak ohromným dojmem na mně působil. Jako velikánský Malý princ. A přitom byl drobounký. Vzala bych ho možná do dlaně. Svíčku jsem nechala hořet. Neměla jsem právo ji zhasnout. Nedovolil mi to. Věděla jsem, že nám to bere čas. Ale když on vyčerpáním usnul. "Zhasni, prosím, svíčku," uslyšela jsem Malého prince. "Musím jim ještě toho tolik říct. A to by nám pak nestačila,". Sfoukla jsem svíčku a přepadl mě spánek.